Muzejní ohlédnutí k 55 letům semilského muzea

Přípravy na Všeobecnou výstavu (1891) a zejména na Národopisnou výstavu (1895) v Praze byly vítanou příležitostí buď k dalšímu podstatnému rozšíření již existujících muzejních vlastivědních sbírek, anebo k založení nových v řadě českých měst. Příkladně ji využil Turnov, Železný Brod, Lomnice nad Popelkou, Jilemnice i Nová Paka. Marně hledáme odpověď, proč se tak nestalo v Semilech. Neuspěšné byly i pozdější pokusy o zřízení městského muzea. Nějaké exponáty se podařilo shromáždit, ale nevhodným uložením se o většinu z nich časem přišlo.
Semilské muzeum bylo tedy slavnostně otevřeno až 28. srpna 1960. O založení semilského muzea se zasloužil semilský kronikář a učitel Rudolf Hlava. Zdůraznil význam spisovatelů Staška a Olbrachta a tradice dělnického hnutí v Semilech. Tato taktika slavila úspěch a už v roce 1958 byly zahájeny proměny domu č.p. 2. Byl zrušen hostinec U České koruny i lahůdkářský krámek, nájemníci z patra i podkroví byli vystěhováni a začaly rozsáhlé stavební úpravy interiéru i exteriéru. Práce postupovaly rychle, takže dům záhy vypadal jako v době Staškově.
Dnešní budova semilského muzea prvotně sloužila jako krámek, hostinec a v patře bydleli nájemníci. Dům měl zajímavou historii: v 18. století byl součástí vrchnostenských budov, patřil k zámku a nechal jej postavit tehdejší majitel semilského panství hrabě František Caretto z Millesima. V roce 1882 dům i s hostincem, ve kterém se čepovalo semilské pivo, koupil advokát JUDr. Antonín Zeman (Antal Stašek) a zde se v témže roce narodil Antonínu a Kamile Zemanovým syn Kamil, pozdější novinář a spisovatel Ivan Olbracht. Ve vlastnictví Zemanových zůstal dům až do roku 1929, kdy jej koupil semilský cukrář Josef Hořák a 16. prosince 1957 přešel pak do vlastnictví města. Vedení města však považovalo dům za vážnou překážku v dopravě a připravovalo jeho demolici, ale kvůli Rudolfu Hlavovi k tomu nikdy nedošlo.
Jako první byly vytvořeny dvě samostatné expozice: Památník Antala Staška a Ivana Olbrachta ve třech místnostech bývalého Staškova bytu a ve zbývajících šesti pak Muzeum dělnického hnutí. Podle libreta Dr. Moravce z Ústavu pro jazyk český uspořádali a instalovali exponáty týkající se obou spisovatelů pracovníci z Památníku národního písemnictví pod vedením Dr. Kirschnera.
Výběr dokumentů pro expozici dělnického hnutí pak provedl Dr. Loužil z Krajského vlastivědného ústavu v Hradci Králové a jejich instalaci zajistil R. Hlava a O. Kočí, ředitel Vlastivědného muzea v Jilemnici. Prvním ředitelem dělnického hnutí a Památníku Antala Staška a Ivana Olbrachta se stal Rudolf Hlava, zakladatel muzea. První výstava muzea "Výtvarní umělci Podkrkonoší" se konala v přízemí muzea (vystavovalo 30 autorů). Slavnosti se zúčastnil velký počet semilských občanů, regionálních politiků, ale i významných představitelů tehdejšího politického a kulturního života naší země (např. akademik Zdeněk Nejedlý, ministr Ladislav Štoll, malíř František Jiroudek a další). Přítomna byla též manželka Ivana Olbrachta Jaroslava s dcerou Ivanou. Odpoledne pak v přírodním divadle sehrálo pražské Realistické divadlo v režii Karla Palouše dramatizaci Jiráskovy Filosofské historie. Stálé expozice byly v 70. a 80. letech postupně reinstalovány podle nových scénářů: expozice dělnického hnutí byla pozměněna dle scénáře PhDr. Mileny Lenderové už v roce 1972 a nově pak vytvářena architektem Václavem Lukasem, jenž změnil charakter prostoru drobnými stavebními úpravami a novými vitrínami. Nový scénář expozice vypracovala opět M. Lenderová. Památník Antala Staška a Ivana Olbrachta byl pozměněn v roce 1977 zásluhou scénáře Dr. Rudolfa Havla z Památníku národního písemnictví v Praze a výtvarného řešení architekta Arnošta Wagnera. Nápad zrekonstruovat a pro muzejní účely využít i půdní prostor dostal tehdejší ředitel muzea Josef Homoláč. Do stylového půdního prostředí barokního domu byla umístěna etnografická expozice, jež dokumentovala interiér chudého podkrkonošského chalupníka nebo domkáře. Atraktivita semilského muzea byla touto expozicí určitě posílena. Po revolučních událostech v listopadu 1989 byla ve výstavních prostorách instalována výstava ke 140. výročí narození prezidenta T. G. Masaryka – Ze života a díla TGM (1990) nebo pravdivá výstava o semilských událostech v roce 1968 – Rok 1968 v dokumentech.
Od samého počátku byla v semilském muzeu významná výstavní činnost, jejíž úroveň se pak znásobila vybudováním Pojizerské galerie. Přestože počáteční podmínky nebyly zdaleka optimální, a to až do roku 1991, do dnešních dnů bylo uspořádáno téměř 700 výstav. Vhodné pro tuto činnost byly pouze prostory dvou větších a jedné menší místnosti (dnes kancelář) v přízemí. Většinou se pořádaly výstavy velmi kvalitních českých výtvarníků, ať malířů, grafiků, sklářů, keramiků, ale i sochařů, kovotepců, řezbářů a fotografů. Vždyť Semily jsou centrem regionu, který bohudík oplýval a oplývá vynikajícími umělci, z nichž mnozí přesáhli svým umem i významem hranice Podkrkonoší, Českého ráje i své vlasti.
Výstavy v muzeu, ač jich bylo dost, potřebovaly vhodnější prostory. Současný stav byl v mnoha ohledech nevyhovující. Stavba Pojizerské galerie byla zahájena 1. ledna 1980. Od tohoto data se začaly bourat původní stavby. Výkopové práce se zahájily v roce 1983. Generálním projektantem byl Okresní stavební podnik a odpovědný projektant Karel Housa. Stálým stavebním dozorem byl zvolen Bohouš Plesl. Stavbu financoval Městský národní výbor a 
 Odbor kultury Okresního národního výboru. Pojizerská galerie vznikla i zásluhou firmy ing. Tomáše Nedomlela 1. Pojizerská stavební Semily a Ivany Tigridové. Na vybudování tolik potřebné Pojizerské galerie se čekalo dlouhých deset let především z důvodů finančních, ale také z nedostatku stavebních kapacit. Stavbu v 80. letech započalo Zemědělské stavební sdružení, pokračoval OSP (Okresní stavební podnik Semily), též se podílelo Střední odborné učiliště OSP, v roce 1990 pak firma STAFIS, až nakonec 1. Pojizerská stavební přístavbu k muzeu – Pojizerskou galerii, v  roce 1991 kompletně dokončila.

Dne 14. 12. 1991 zahájila starostka Dr. Jana Roušarová slavnostní otevření Pojizerské galerie a ředitelka muzea Milona Srbová uvedla její první výstavu – Obrazy Miloslava Janků, jež byla zároveň poctou k 75. narozeninám malíře. Na vernisáži zazpíval komorní sbor Jizeranu „Přátelé“, jenž svým kvalitním vystoupením slavnostní atmosféru dozajista znásobil. O malířově životě a díle promluvil Antonín Langhamer – kunsthistorik, který se po roce 1989 stal kurátorem a průvodcem většiny výstav výtvarníků v Pojizerské galerii. Proměny se dočkal i půdní prostor muzea, a to 18. 5. 1996, kdy byla otevřena obměněná expozice nazvaná „(Ne)zapomenutá minulost“, jež ve zdařilých půdních prostorách návštěvníkům představovala lidová řemesla a způsob bydlení našich předků. Velkými porevolučními proměnami procházely stálé expozice v prvním patře. Expozice dělnického hnutí byla zrušena a 6. 12. 1992 dle scénáře Jaroslava Bartáka otevřena expozice nová, jež byla kritikou totalitního režimu a nazvána „Svědectví o nás“. Měla však jen dočasný charakter.
V expozici Staškově a Olbrachtově došlo nejen ke změnám obsahovým, ale i koncepčním. Pozornost se více soustředila na osobnost nejslavnějšího semilského rodáka Dr. Františka Ladislava Riegra – nejvýznamnějšího českého politika 2. pol. 19. století, jenž byl minulým režimem zcela opomíjen, dokonce zatracován.
A tak 31. března 1994 byla v prvním poschodí barokní budovy Muzea a Pojizerské galerie v Semilech, v prostorách, kde v letech 1878 – 1913 bydleli Staškovi, slavnostně otevřena nová stálá expozice „Osobnosti Semilska“ podle scénáře PhDr. Mileny Lenderové a projektu arch. Arnošta Wagnera.
Do expozice nebyli zařazeni výtvarníci, kteří jsou duší tohoto regionu, a dokonce se nedostalo ani na zakladatele semilského muzea Rudolfa Hlavu. Proto v listopadu 2002 byla expozice doplněna dle scénáře Antonína Langhamera o nejvýznamnější výtvarné umělce Semilska a nejstarší pohledy na město. Stěny místností též ozdobily obrazy slavných malířů našeho regionu. Autor scénáře též napsal brožuru Osobnosti Semilska - průvodce muzejní expozicí, která zmiňuje i osobnosti v expozici nezastoupené.
My, Semilané, však máme hodně důvodů k radosti z bohaté pětapadesátileté činnosti Muzea a Pojizerské galerie. Především výstavní činnost proslavuje náš kulturní stánek v celém Česku.  

(sepsáno podle textů Mgr. Miloše Plachty a Antonína Langhamera)

TOPlist